Osudové cesty, aneb když se něco má stát, stane se to!

Článek na toto téma jsem se rozhodla napsat na základě toho, že mám pocit, že nic se v našich životech neděje náhodou. Za vším stojí osud, který je psaný již od té chvilky, kdy se narodíme. I kdybychom se snažili, nemůžeme ho změnit. Nikdy ho nezměníme. Každé naše rozhodnutí již je předurčeno.

Příběhem k poznání

Nad osudem jsem se prvně začala zamýšlet až se svou současnou láskou. Tedy ne, že bych dříve na něco podobného nevěřila, to ano, ale až nyní jsem naprosto přesvědčena o tom, že nějaké cesty osudu skutečnou jsou.

Má skutečná a zapeklitá cesta osudu začíná tady. Ze základní školy jsem měla kamaráda, se kterým jsem si opravdu rozumněla. Často a rádi jsme se vídali, protože vždy bylo co probrat a čemu se zasmát. Jednoho dne jsem akutně, kvůli soutěži, potřebovala půjčit pánskou čepici, jakou nosí vyznavači hudebního stylu hip hop. Nevěděla jsem na koho jiného se obrátit, než na svého kamaráda, který řekl, že ví o někom, kdo by mi mohl podobnou čepici zapůjčit. Byli jsme tedy domluveni, že se sejdeme.
Na zastávku přišel kamarád a přivedl s sebou svého kamaráda, říkejme mu třeba Patrik. Ihned jsme se dali do řeči. Byla jsem Patrikovi vděčná, že mně čepici zapůjčí, ale tím to také skončilo. Dále jsem se s Patrikem nezabývala. Z týdnů se staly měsíce a z měsíců dva roky, než jsme se opět shledali. Oba, Patrik i já, jsme byli pozvaní na večírek. Oba jsme však také byli zadaní a já si na Patrika pamatovala jen matně. Proto, když mě pozdravil, jsem sice odvětila, ale ani jsem přesně netušila, o koho se jedná. Potom jsme se neviděli dlouhých 6 let a já na Patrika dočista zapomněla.

Až jednoho dne...

Bylo těsně před Vánocemi a jeden z mých kamarádů mně psal, že pracuje nedaleko mého bydliště, zda bych se nechtěla zastavit. Shledání jsem neustále odkládala, protože jsem neměla dostatek času. Potřebovala jsem poklidit, nakoupit a zabalit dárky, zkrátka mě zcela zmáhal vánoční shon. Až jsem se odhodlala tedy ve středu dva dny před Štědrým dnem vyrazit vyzvednout balíček, který jsem měla přímo proti pracovišti mého kamaráda a spojit to tak s návštěvou.

Když jsem kamarádovi napsala, že jsem na místě, ať se tedy se mnou jde pozdravit, vyšel ven ještě někdo jiný. „Ahoj, já jsem Karolína.“ Představila jsem se s úsměvem na rtech a podala pro mě „neznámému“ sympatickému klukovi ruku. „Ahoj, jo, já vím, kdo jsi, znám tě, já jsem Patrik.“
Čelo se mi celé nakrabatilo, jak jsem se snažila vzpomenout na to, odkud se známe. Marně... A ani mě nenapadlo, se ho v ten moment ptát.

Po čase, po tom, co jsem prožila rozchod po dlouhém vztahu, mi ten pro mě tajemný neznámý napsal, že si na mě vzal od kamaráda číslo. Nevadilo mi to. Neustále se mě snažil vzít na večeři, nebo na víno. Já mu stále odolávala. Nechtěla jsem s ním nikam jít, natož s ním randit, nebo si s ním začít něco víc. Vyhýbala jsem se mu, jak jsem jen mohla. Těžko říci proč vlastně...

Jenže...

V kalendáři se psalo 18. března. Byla jsem v těžké depresi. Již nějaký ten měsíc bez přítele, bez práce, jen doma, sžíraná smutky a žalem, jsem byla pozvaná na oslavu narozenin přítelkyně mého kamaráda ze základky. Nechtělo se mi. Byla jsem unavená a v ne dobré náladě, ale říkala jsem si, že možná by mně pomohlo se trochu rozptýlit. Překonala jsem se a šla jsem.
Po dvou hodinách, co jsem na oslavě seděla a snažila se nějak přežít, přišla známá tvář – Patrik.
Sedl si proti mně, povídali jsme si, smáli se. V ten večer si doslova vynutil schůzku na pondělí. Slíbila jsem mu, že ano, že se sejdeme. Více jsem si od toho však neslibovala, ani jsem vztah nechtěla. Rozhodně jsem neměla v úmyslu mu propadnout. Ale co čert nechce...

Ten večer se mně o něm zdálo. Nemohla jsem se zbavit myšlenek na něj, na jeho pohledy, jeho úsměvy. Následující den ráno mně volal. Byla jsem v rozpacích. Tohle jsem rozhodně nečekala.
Volal jen proto, aby se zeptal, jak se mám. Přišlo mně to roztomilé a začala jsem se nesmírně těšit na pondělí.

Po pondělní schůzce jsem věděla, že ho musím vidět znova. Byl neodolatelný a okouzlující.
Ty správné věci se však začaly dít až tehdy, když jsme si začali vyprávět o svých životech a minulosti.
Zjistili jsme, že jsme se vlastně vůbec nemuseli shledat. Můj kamarád totiž původně studoval jinou školu, jenže ta ho nebavila, a tak přestoupil na jinou školu, kde se poznal s Patrikem. Náhoda? Ne ne. Osud!

Když jsem chodila na střední školu, můj současný přítel, Patrik, již pracoval. Měl praxi v pizzerii přímo naproti škole, kde jsem celé čtyři roky studovala. Kamarádky a spolužačky mně kolikrát říkaly, ať si s nimi jdu dát naproti do pizzerie pizzu, jenže mě pizza nikdy nechutnala, a tak jsem tam za celé čtyři roky ani jednou nezavítala jako většina mých spolužáků.

Po škole jsem začala pracovat o kousek dál od mé střední školy. Můj současný přítel stále pracoval v pizzerii proti mé bývalé střední škole.

Potom jsem ale přestoupila do jiné práce, na Staré město. Přímo naproti mé práci byl jakýsi úřad, o něhož jsem se nikdy nestarala. Jen jsem zkrátka věděla, že se jedná o úřad a jeho majestátní budova se tyčí přímo proti mým oknům. O poledních pauzách jsem si obyčejně otevřela okno a znuděně jsem pozorovala kolemjdoucí. Hleděla jsem do oken úřadu a přemýšlela jsem o nesmrtelnosti chrousta.
Když jsem se poznala s přítelem, přes dva roky a nějaký ten měsíc jsem již na Starém městě nepracovala. Ale o práci jsem se s ním bavila a vzpomínala jsem. Přítel mně prozradil další zajímavý a šokující fakt. Tu dobu a ještě mnohem déle, co jsem pracovala na Starém městě, tam mnohokrát, přímo naproti, na úřad chodil za svojí matkou do práce.

Nemohli jsme těmto shodám uvěřit. Jen jsme se smáli a oba, i když přítel je skeptik, jsme se shodli, že tohle není náhoda, nemůže být.

Poslední kapkou bylo, když jsem se dozvěděla, že přítel bydlel v ulici Slovinská 27 a já chodila na základní školu Slovenská 27.

Jinými slovy, neustále jsme se okolo sebe pohybovali, ale stále nebyl ten správný čas se shledat, abychom mohli spojit své osudy. Stalo se to až minulý rok, v březnu. Do té doby jsme o sobě podvědomě věděli, ale naše cesty se nezkřížily. Kolikrát přemýšlím nad tím, kdy jsme se viděli, kolikrát jsme se třeba viděli před pizzerií, kolikrát jsme okolo sebe prošli, když on šel na úřad a já z práce.Ten správný čas však nastal až teprve v minulém roce, kdy jsme se konečně mohli setkat, abychom spolu urazili zase kousek cesty životem.

Zamyslete se!

Možná, že pro mnoho z vás tento příběh zajímavý nebude, nebo si řeknete, že je to hloupost, náhoda. Může být, váš názor, vám neberu, já věřím na osud. Zkuste se však vy sami zamyslet nad tím, zda nemáte někde s někým také takové podivné shody? Nemusí se jednat třeba jen o partnera, ale o kamarádku, kolegu, nebo jinou osobu, či dokonce práci, nebo třeba zálibu.
Zkuste popřemýšlet. Zjistíte-li, že se událo v jisté oblasti až příliš mnoho podivných okolností proto, abyste danou pozici dostali, nebo získali danou osobu, možná přijdete na to, že skutečně osud zasahuje, kde může, i u vás!